«Nórske drevo»

- 1 -

Haruki Murakami - Norské dřevo

Nakladatelství: Odeon, 2002

Stav: naskenováno, Drak

Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.

Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.

Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.

* * *

Přeložil Tomáš Jurkovič

Copyright © 1987 by Haruki Murakami

Czech edition © Euromedia Group k. s., 2002

ISBN 80-207-1125-2

1

Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm. Technický personál v pláštěnkách, fádní letištní budova s vlajkami i reklamní billboardy BMW, všechno je tmavé jako krajina ze starého vlámského obrazu.

Takže jsem zase v Německu, napadá mě.

Letadlo přistává a nápis Zákaz kouření zhasíná. Ze stropních reproduktorů se začíná linout tichá hudba. Poznávám tu melodii. Je to Norwegian Wood od Beatles, v nasládlé orchestrální úpravě, a já díky ní jako vždycky naráz ztrácím klid. Vlastně - ne jako vždycky. Tentokrát mě vyvádí z míry mnohem víc a silněji než kdy předtím. Předkláním se a schovávám obličej do dlaní. Mám strach že mi praskne hlava.

Za chvilku už je tu německá letuška. Ptá se mě anglicky, jestli mi není špatně. Ne, jsem v pořádku, jen se mi trochu zatočila hlava.

„Opravdu vám nic není?“

„Ne, děkuji.“

Letuška se usmívá. Z reproduktorů teď začala hrát nějaká skladba od Billyho Joela. Zvedám hlavu, dívám se na zamračenou oblohu nad Severním mořem a vzpomínám na věci, které jsem v životě ztratil. Na promarněný čas, na lidi, co umřeli nebo jsem je opustil, na vzpomínky, co už se nikdy nevrátí. Letadlo mezitím úplně zastavilo. Cestující rozepínají bezpečnostní pásy a z úložných prostorů vytahují kabáty a tašky, já jsem ale v myšlenkách pořád na té pláni. Cítím vůni trávy a vítr na tvářích, slyším, jak zpívají ptáci. Je podzim 1969 a brzy mi bude dvacet...

Stejně jako před chvílí přichází letuška a sedá si vedle mne. Ptá se, jestli už je mi lépe.

„Jsem v pořádku, děkuji. Jen mi bylo trochu smutno,“ zkouším se pousmát.

„To znám. Sama se tak cítím každou chvíli,“ přikyvuje letuška. Vstává ze sedadla, usmívá se na mě.

„Přeji vám hezký výlet. Auf Wiedersehen!“

„Auf Wiedersehen!“ odpovídám i já.

Na tu pláň si přesně vzpomínám i teď, po víc než osmnácti letech.

- 1 -