«Na jih od hranic, na západ od slunce»

- 2 -

Skoro ve všech domácnostech měli dvě nebo tři děti. To byl v té době průměr. Když si vzpomínám na několik kamarádů, které jsem měl od dětství do puberty, všichni bez výjimky byli ze dvou nebo ze tří dětí. Jako by je natiskli razítkem. Kdo nebyl ze dvou dětí, byl ze tří, kdo nebyl ze tří, byl ze dvou. Domácnosti, kde měli dětí šest, nebo sedm, byly dost vzácné. Vůbec nejvzácnější ale byly domácnosti, kde měli dítě jen jedno.

A právě já musel být takové dítě, které nemá vůbec žádné sourozence. Byl jsem jedináček. Jako kluk jsem se kvůli tomu cítil hrozně méněcenný. Byl jsem rarita, někdo, komu schází, co ostatní docela samozřejmě mají.

Slovo „jedináček“ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák.

Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil, se neochvějně věřilo, že je každý jedináček rozmazlený, slabošský sobec. Lidem to připadalo tak samozřejmé, jako že na vrcholku hor má vzduch nižší tlak než dole v údolí, tak samozřejmé, jako že krávy dávají mléko. Nesnášel jsem proto, když se mě ptali, kolik mám sourozenců. Jak lidé zaslechli, že jsem jedináček, okamžitě si pomysleli, že mě tedy asi rodiče moc rozmazlují a že budu nejspíš slaboch a pěkný sobec. Taková stereotypní reakce mě pokaždé hrozně rozčílila a ranila. Co mě ale v klukovských letech rozčilovalo a zraňovalo zdaleka nejvíc, bylo pomyšlení, že je to bohužel všechno naprostá pravda. Bylo to tak, byl jsem rozmazlený, byl jsem slaboch, a byl jsem strašně sobecký kluk.

Ve škole, kam jsem chodil, nebyly skoro žádné děti, které by neměly ani jednoho sourozence. Za šest let prvního stupně základní školy jsem se setkal jen s jedním jediným dalším jedináčkem. Pamatuju si ji (ano, byla to dívka) úplně jasně. Spřátelili jsme se a povídali jsme si spolu o všem možném. Staly se z nás opravdové spřízněné duše. A ano, nakonec jsem se do ní zamiloval.

- 2 -